sobota 29. listopadu 2008

Všecko v cajku

To to letí. To už je zase týden, co jsem nic nenaštěkala? Budu si muset udělat uzel na ocásku, abych nezapomínala.

Ucho už mám dobré. Byla jsem včera s paničkou na kontrolu (nechtěla jsem po minulé návštěvě ani přejít cestu, když jsem viděla kde jsme) a pan doktor nás pochválil - teda spíš páníčky - že mi to ucho zvládli tak pěkně čistit (pan doktor byl asi dost skeptický ohledně jejich úspěšnosti, když mě minule viděl, jak spolupracuju). Něco málo sice ještě vyšpáral, ale za půl minuty mě pustil a šel pryč... Byla jsem úplně v šoku, že je to mučení za mnou tak rychle. A průjem taky nemám, asi to nakonec bylo z toho, jak jsem si hrála na sněhový bagr - šlo to ze mě horem dolem.

Taky jsme byly v pátek odpoledne navštívit Sendyho s paničkou a bylo to supr - škoda, že Sendyho panička má tak blbou pracovní dobu a že nebydlíme blíž. Tentokrát nám foťák neumřel, ale všecko to vypadá nějak rozmazaně. A když panička začala natáčet video, aby zdokumentovala, jak jsme střelení, přestali jsme se hýbat. Přece jí nebudeme dělat šašky...
No a večer jsme ještě jeli do Tlumačova prohnat kocourka. Vrátili jsme se až pozdě v noci. Po včerejšku jsem byla tak unavená, že jsem dnes celý den zařezávala. Páníček taky zařezával, ale nevím proč, když ten na žádné procházce nebyl...

neděle 23. listopadu 2008

Kam se tráva poděla

V sobotu jsem zažila šok! Kolem naší boudy zmizela tráva!!! No fakt, nekecám. Normálně jsem ráno vyšla ven, že se jdu jako vyčurat a tak a tam místo trávy všude leželo takové bílé studené cosi. Já jsem si říkala, že se asi něco děje, když se panička při vstávání tak divně tvářila a furt cosi mlela o snížku... ale copak já vím, co se jí zas stalo? No ale musím říct, že je to strašná sranda - ani jsme nemuseli nikam na dlouhou procházku, stačilo, aby mě páníčci pustili z vodítka a já jsem se unavila na malém hřišti u domu: dělala jsem kolečka, hrabala nory, hrála si na bagr (to se dělá tak, že dáte čumák k zemi, otevřete tlamičku a vyrazíte vpřed). Fotky ale zase nemám, protože ten paniččin foťák je strašně nenažraný a jí sežral baterky. Akorát se mi na tlapkách dělají sněhové bambule a nechcou se pustit - musím s nima do vany, tam si pak konečně dají říct a odplavou.

No ale jinak teď páníčkům moc radost nedělám. Kromě toho bolavýho ucha, které mi každý večer čistí (a já u toho strašně protestuju), jsem ještě dostala průjem. Panička si nejdív myslela, že je to z toho, že jsem - nenažera nenažraná - v noci z pátku na sobotu našla a sežrala masové tyčinky, co mi koupila jako bolestné. Ale možná že to je nějaký bacil z venku - nejedu v tom totiž sama. Včera v noci se mi chtělo tak moc, že jsem to nevydržela a kontaminovala kuchyň. Páníčky ve tři ráno vzbudil strašný puch a za chvilku kmitali, jako kdyby byl bílý den. Tak to pouklízeli, panička si šla lehnout a páníček k počítači, protože nemohl usnout. V pět ráno jsem zas začala kňourat, tak se páníček oblekl, že se mnou vyběhne ven, a já jsem se před výtahem poblinkala. Takže panička opět naběhla s hadrou a my se šli venčit... No a když jsme se vraceli, potkali jsme souseda z patra s Benem, jak jdou ven, protože Ben má průjem - to je ale náhodička, co? Panička ani nejede zítra do školy, protože má strach, že když tu budu zavřená 4-5 hodin v kuse sama, budou muset ten byt vybílit.
Vidíte, se mnou se prostě nikdo nemůže nudit...

středa 19. listopadu 2008

Bolavé ucho

Prý jsem po paničce - páníček říká, že ani jedna neumíme dojídat - pokud to není něco, co nám strášně chutná, tak necháváme na misce/talíři zbytky. Taky prý máme podobnou barvu vlasů, akorát že já nemusím každých pár týdnů do salónu :-) No a teď jsme si podobné i zdravotně - mám totiž bolavé levé ucho (to panička mívala pořád, když byla tak malá jako já).
Posledních pár dnů jsem klepala hlavou víc než obvykle, tak se mnou páníci před chvilkou byli na veterině - oni mě vzali jako že vyvenčit, podrazáci, a přitom jsme šli TAM! No to si budu pamatovat... Jenom co jsem viděla pana doktora, začala jsem hrabat a podkluzovat, jak jsem se snažila dostat ven, ale páníček byl silnější a měl neklouzací boty, tak se mi útěk nepodařil. V ordinaci za mnou zavřeli dveře, tak jsem se hned vmáčkla do rohu a snažila se protlačit zdí. Když mě pan doktor viděl, došli s paničkou k závěru, že mě vyšetří v rohu na zemi - udržet mě na stole byl při mé váze a hrůze nadlidský výkon a poté, co jsem se ze stolu sebevražedně vrhla na dlaždičky, už se o to z důvodu zachování celistvosti všech kostí znovu ani nepokoušeli (ještě štěstí, že pan doktor ten stůl snížil - neslítla jsem z takové výšky).
No byla to dnes hrůza. Já jsem si to ucho totiž asi rozdápala, protože jsem tam měla i krev, a tak mi pan doktor šťoural vatičkama až skoro v lebce a vůbec se mi to nelíbilo... Trápili mě snad deset minut. Takže ucho teď mám čisté, ale podrážděné, tak třepu ještě víc. A dostali jsme na doma nějaké kapky (a před tím prý musíme ucho vyčistit) - no to bude teď po večerech doma pěkný cirkus. Příští týden mám přijít na kontrolu... to určitě... nebudu se teď radši ani chodit venčit, aby mě páníčci zas neoblafli...

neděle 16. listopadu 2008

Výšlap

Dnes jsme vyrazili na výšlap. My znamená já, páníčci a jejich dva kamarádi. Svezli jsme se autobusem na druhou stranu Zlína, kde jsem ještě nebyla, a z tama jsme se vydali lesem po stezce směr Malenovice (tam bydlí ti druzí dvounožci). Páníci říkali, že prý to byla tak 7kilometrová procházka, ale já mám v tlapkách těch kilometrů aspoň 10 - byla jsem totiž skoro celou dobu na volno, protože už se nám kazí počasí a málokomu se chce strašit jinde, než doma v teple. Pořád jsem pobíhala a čuchala a chytala klacky a skákala ze stezky do lesa přes příkop jak klokan... no úplně jsem se unavila. Posledních pět minut cesty už jsem se pěkně motala páníčkům pod nohama, aby mě jako vzali na ruky a nesli, ale oni nic - vůbec nechápu proč, když mě dřív nosili. Naštěstí jsme ale byli už skoro u těch kamarádů doma. Tam jsem povečeřela granulky s tuňákem, co mi s sebou sbalila panička, a usnula. Páníčci si zatím hráli s jakýmasi papírovýma kartičkama a taky tam měli takové barevné dřevěné kousky... a když jsem přišla zkontrolovat, co to tam mají, a jestli se to nedá sníst, křičeli na mě, že jim žeru cesty a vesnice a že jsem jim způsobila zemětřesení (no chápete to? já teda vůbec nevím, o co šlo). Večer jsme se ještě proběhli v dešti na trolejbus a hurá domů pokračovat v čerpání vydané energie.

Ještě jsem zapomněla napsat, že mi páníčci koupili pláštěnku - vůbec ji ale nemám ráda - není s ní žádná sranda, nic neumí a pořád mi leží na zádech a drží se mě kolem krku... a nesmím ji kousat. Ale chodí se mnou ven, jen když prší, tak asi nemá ráda sucho. No budu doufat, že nebude pršet moc často, protože mě fakt nebaví se s ní furt tahat...

úterý 11. listopadu 2008

Milý deníčku,

zase jsem se dlouho nesvěřila :-)
Za Sendym jsme v ten poslední říjnový čtvrtek opravdu jely. Ale fotky zase nemáme, protože panička neumí pořádně nabít baterky do foťáku. Tak musíme počkat, až nám je bude moct poslat Sendyho panička - ale prý jsme moc rychlí a tím pádem skoro všude rozmazaní :-b

Ve školce je teď strašně moc pejsků (pořád přichází noví), tak nám řekli, ať začneme chodit na nějaký jiný kurz, protože už to umíme a nic dalšího nás tam nenaučí (ani mě, ani paničku). Akorát že panička se mnou nechce chodit na pokročilou poslušnost, protože prý neposlouchám ani základně... (nevím, co pořád má - náhodou, když se mi chce, tak za piškotek poslouchám jak nikdo). A základní poslušnost se učí v pondělí a to je panička pryč. Takže se asi budu chodit v pátek jen očuchat do školky se starýma známýma a jak začnou cvičit, půjdeme s paninou na procházku za páníčkem do práce a pak domů; no a od ledna už snad budu moct chodit i cvičit - to už panička nebude bývat celé pondělí pryč. Akorát je panička nešťastná, jak rychle všechno zapomínám - parkrát jsme vynechali školku, párkrát se necvičila kladina a já jsem na ni teď naposled odmítala vlézt - jak kdybych to nikdy dřív neuměla (a přitom už jsem byla tak šikovná).

Minulý víkend jsem byla poprvé u Rony doma - paničky se rozhodly zariskovat a vpustit mě na její teritorium! Ale klaplo to - vzaly totiž nejdřív Ronu za mnou ven na mini procházku a pak jsem proklouzla na její dvorek zároveň s ní. Takže už teď paničky můžou chodit na návštěvu i se mnou - zatímco kecají vevnitř, já se s Ronou honím o hračky mezi stromkama. Akorát že Rona má strašnou výdrž (i na mě).

No a jinak se vlastně nic nového asi neděje...
Na oslavu 6 měsíců jsem paničce rozhryzala vnitřek boty a následně o dva dny pozděj jsem páníčkovi uhryzla na botě poutka na tkaničky.
Suché granule pořád bojkotuju a čekám na večeři, která se podává se lžičkou tuňáka (jen když už mám moc velký hlad, jsem ochotná sníst i tu suchou, neovoněnou snídani) - takže jsem teď štíhlá jak modelka, ale panička řekla, že nepovolí, protože nebude pořád myslet na to, že mi má koupit plechovku rybiček, a čeká, jak dlouho vydržím konzumovat jen 1/2 až 2/3 denní dávky granulí.
Nový pelíšek mi přišel, ale já nemám ráda, když mi nosí domů nové věci, takže od té doby, co mi ho panička vyměnila za ten starý koberec, na kterém jsem spávala u její strany postele, spávám na podlaze na straně u páníčka. A když ho pokusně páníček přesunul na svou stranu postele, odmítla jsem do ložnice vůbec vkročit. Na mě si nepřijdou...
A abych to moje zlobení nějak završila, tak dnes ráno jsem paničce utekla za jedním dalmatinem, nechtěla jsem přijít zpět, a když si pro mě panička přišla, utekla jsem zase zpátky tam, kde stála panička původně... ale asi to nebyl moc dobrý nápad - řekla bych, že tím jsem paničku namíchla ještě víc, protože mě vytřepala, nadala mi, připla mě na vodítko a odvlekla domů... A bojím, bojím, že dnes bude večeře bez rybiček :-/ (prý za to, že jsem si kromě toho útěku ještě dovolila skočit na paničku toho pejska).

Váha: 26,3 kg