pátek 28. ledna 2011

Jak jsme měli doma medvěda brtníka

Konečně jsem byla zase jednou puštěna k té chytré mašince, co umí moje deníčkové zápisky vyštěkat celému elektronickému světu... a jsem z toho tak paf, že ani nevím, kde začít.

Trošku jsem od posledního příspěvku zlenivěla (a ztloustla). A může za to panička. Skoro celý prosinec byla furt nějaká unavená a vláčná a kromě toho, že ráno vychrapovala (já svorně vedle ní na páníčkově půlce, občas i na jeho polštářku), nám ještě zavedla spánek po obědě... byla přesná jako hodinky - páníček přišel, dali si oběd, panička chvilku odolávala a za chvíli už se nesla směr ložnice. Dokonce se ani nepokoušela o nějakou kamufláž s knížkou. Ze začátku jsem z toho byla trošku zmatená, ale solidárně jsem se k ní připojila, aby mi ji tam třeba někdo neukradl. Akorát se nám pak občas stalo, že jsme tam společně chrupkaly asi tak do pěti do večera :-D
Páníček jí kvůli tomu začal říkat medvěd brtník - ten prý taky přes zimu pořád jenom spí...

Ale už je to lepší - posledních pár dnů až týdnů už panička přes den spí jen výjimečně a zvládáme opět tři kolečka kolem sídliště denně (plus večerní zdravotní vycházka s druhou polovinou mého panstva).

Jinak je u nás aspoň z mého pohledu zatím všechno při starém, jezdíme pravidelně za Áďou (už jsem se naučila prolízat psíma dvířkama ve dveřích na zahradu, heč!), páníci se tam vždycky nacpou, já proženu kocoura a sežeru kokina, co nám nosí bábina, sem tam stihneme nějakou procházku po polích a v neděli regeneruju :-)

A teď mi došlo, že jsem úplně zapomněla napsat, jaké byly poslední Vánoce. Já jsem samozřejmě byla celý rok ukázkově hodná (jak jinak), takže jsem dostala nějaké pamlsky a v Tlumačově na mě čekala taky moje malá plyšová verze, které jsem hned řádně ožužlala uši a amputovala ocásek. Pokusila jsem se udělat totéž s malou plyšovou Áďou, ale překazili mi to (tak se snažím aspoň o víkendových návštěvách). Celkově to bylo moc fajn, protože nám dvounožci obrali zbytky kapra (Robbie se obsloužil sám, protože narozdíl od nás hafanů si může vyskočit na kuchyňskou linku) a mě se podařilo ukořistit něco z nehlídaného občerstvení, jak se u mě stává zvykem... co víc si přát.

Až si vzpomenu, co dalšího jsem vám chtěla vyštěkat, určitě se zase ozvu.
Pac a pusu, jdu si lehnout ke dveřím a čekat na páníčka.