Kdopak to mluví

Dnes jsem konečně zaštěkala na povel! Shodou okolností mi totiž panička chystala oběd o dost pozděj než normálně, a tak jsem byla na granulky natěšená, a protože panička misku ne a ne položit na zem, zakňourala jsem. Pak to na mě zkusila ještě i s piškotama, protože jsem pořád vypadala hladově, a vyšlo to - dokonce už i páníčkovi se to podařilo. Mají ze mě strašnou radost a nejradši by mě nechali štěkat pořád, ale sousedům by se to asi nelíbilo :-)

Nic nového pod sluncem

U nás se teď taky nic moc nového neděje. Akorát pořád trénujeme čurání venku a panička mě začala otravovat štěkáním na povel - ale já jsem strašně tichý pes, tak ze mně zatím vymámila jen slabé zakňučení a podruhé jsem to vzdala a odešla - když mi ten pamlsek dát nechce, tak já se kvůli tomu vztekat nebudu...
S čuráním to teď děláme tak, že mám zavřené dveře na chodbu, abych nemohla na noviny, kdykoliv se mi zachce si trošku ucvrnknout, ale musím dát vědět. Většinou hypnotizuju dveře, nebo zaškrábu nebo kňuknu - ale trénujeme to teprve chvilku, tak výsledky ještě nejsou moc znát.
Jinak život na sídlišti má i své výhody - mám tu už tolik kamarádů, že se mi většinou podaří si s nějakým pohrát alespoň jednou za den. To by se mi na vesnici nepovedlo - tam má každý svoji zahrádku a hlídá.

Školka podruhé

Tunel a la kutil Tim zafungoval - ve školce jsem teď na povel "tunel" už docela slušně probíhala. Ale jen ten modrý, který už znám - červený tunel mi tak dobře nešel (a pak že prý psi nevidí barevně). Kladiny se bojím pořád stejně...
Ale školka není jen o cvičení (to musím dělat pořádně hlavně s paničkou doma), ale hlavně o kamarádech a o ty tam není nouze. Tentokrát už jsem se vůbec nebála a dokonce jsem si hrála s ročním labradorem Dustym - šplhala jsem mu po zádech a po hlavě a váleli jsme se po sobě...no strašná sranda. Pak přišel nový kamarád, o tři dny starší ohař Chester, který se nejdřív bál stejně jako minule já, ale pak se našval, že mu pořád žužlám ucho, a šel se se mnou honit a kousat. Akorát má trochu váhovou nevýhodu - přestože jsem mladší, jsem o dost macatější než on :-) Škoda, že panička nevzala foťák. Domů jsem opět přišla naprosto vyčerpaná a kladla jsem se už na chodbě před výtahem, ale páníčkům se podařilo mě přesvědčit, abych vydržela až do pelíšku.

Dnes jsem jela na otočku za kocourkem do Tlumačova, protože panička slíbila, že přijede nakrmit tamní chovnou zvěř, když nikdo nebyl doma. Cestou jsme se stavili ve zverimexu podívat se na tetu, vyloudit novou hračku a nakoupit odměny na příští týden (mimochodem jsou moc dobré - musím se paničky zeptat, jak se jmenují). No a po cestě zpátky jsem jako velká šikovná holka s páníčkama ještě nakoupila... teda panička nakupovala a já jsem se s páníčkem venčila podél Dřevnice.

Váha: 10,3 kg